Isis jako esoterní symbol podstaty života

Zobrazen: 12943x 1. 2. 2007, aktualizováno: 19. 5. 2008

Symbol Isis

Pojem symbolu nemá zcela jednotný význam. Obvykle se chápe jako zástupný prvek, tj. jako element poukazující na něco či něco zastupující. V psychoanalýze je mu připisován zakrývající a obranný charakter (např. určité způsoby chování, nebo i tělesné příznaky symbolizující potlačená sexuální přání, která se nejvýrazněji projevují jako určité druhy snů, které se tak stávají jejich symboly). Hlubší význam mají symboly v analytické psychologii C. G. Junga, kde jsou chápány jako projevy archetypů, jako jejich „dynamická jádra"; s archetypy se setkáváme jen prostřednictvím jejich symbolů a to opět především ve snech. Jejich vystupování spojuje Jung s „tvořivou obrazivostí lidské duše". Jungovo pojetí symbolu je bližší esoterickému pojetí než Freudovo; znamená posun od pojetí symbolu jako metafyzického činitele usměrňujícího proces individualizace, tj. postupného sjednocování protikladů. Symboly jsou zde chápány jako určité signály doprovázející proces individualizace. Původní řecké slovo „symbolon" znamená přeneseně, mimo jiné, zejména „dávat znamení"'. Jiné významy má slovo symbol v literární vědě, v lingvistice a filosofii, zejména v gnoseologii, kam pojem symbolu zavedl Leibnitz. Obecně poukazuje symbol téměř vždy na něco esenciálního, a to ve smyslu transcendentálním či transcendentním.

Esoterické pojetí

Esoterické pojetí symbolu rozpracoval v populární rovině zejména A. Rosenberg (1984). V esoterních systémech hraje totiž symbol klíčovou roli v komunikaci obsahů, které nelze plněji vyjádřit slovy, ale také v esoterických praktikách, kde je symbolu přisuzována dynamizující funkce. Proto je jejich důležitou součástí rituál a ceremoniální magie bez chápání, ale také použití symbolů nemyslitelná. Hovoří se zde o „řeči" a o „působeni"' symbolů. Příkladem takového působení je užití pentagramu nebo slova „agla", které je analogické užívání kříže a „jmen svatých" a xecismu. V tomto smyslu není symbol pouhé abstraktum, ale skutečná síla (dynamický činitel), působce, jehož účinky jsou zesilovány v kontextu určitých rituálních úkonů, posismem, užitím příslušných korespondencí a pod. Symbol zde poukazuje k „prazjevení", tj. k „magickému vědomí" a také k magickému aktu komunikace a působení na síly empirickému vědomí dnes již zcela skryté. Chápání a užívání symbolů je tak dnes záležitostí určitého výcviku nikoli jen studia konvenčními formami poznávání. V symbolech se vykazuje skryté „prazjevení" a skryté interakce člověka a světa. Proto E. Dacqué (1929) poukazuje na to, že: „symbolické je zcela obecně ono vědění, onen stav lidského bytí, v němž je smyslově-empirické živoucím výrazem jemu immanentni vyšší skutečnosti". Symbol se podle Dacquého vztahuje vždy k „transcendentnímu, nepojmenovatelnému, nepochopitelnému, nepopsatelnému, co se v něm vždy z nitra objektivuje jako živoucí". „Vlastní symbol má svou vlastní immanentni zivoucnost, neboť obsahuje mimoempirické („Jenseitiges") -znamená čisté zobrazení prapočátku („des Urquells")". Symbol je v tomto smyslu vždy něčím zcela odlišným od pojmu a má také jinou funkci: pojmy slouží konvenčnímu poznávání a sdělování; symboly evokují vnitřní stavy, které bychom s použitím současné terminologie mohli označit jako stavy rozšířeného vědomí. V tomto smyslu je symbol dynamickou relací mezi trans cendentálnem a transcendentnem. Symboly stimulují archetypické prastavy, které vyjadřují původní jednotu magického vědomí a magického činu. „Magický obraz světa a symbolické myšlení mají to společné, že se oba vzdalují racionální pojmovosti" (teolog A. Kóberle 1962, zde podle A. Rosenberga 1984).

Bohyně Isis

Nepochybně jedním z nejstarších symbolů lidstva je postava bohyně Isis staroegyptských mystérií a mýtů. Aplikujeme-li na exegezi tohoto symbolu výše uvedenou ideu esoterického chápání symbolu, vynořuje se otázka, co Isis jako esotericky chápaný symbol vyjadřuje. Přesněji: k jaké transcenden-tální zkušenosti, či k jaké transcendentní entitě poukazuje. Zodpovězení této otázky není nijak jednoduché, neboť mytologický obraz Isi-dy je mnohostranný, mnohovrstevnatý a poukaz hermetiků na to, že vyjadřuje „skrytou stránku přírody", či její „velké tajemství"' je příliš obecný. V dalším se pokusíme tuto tezi poněkud konkretizovat. Důležitým pramenem dalšího výkladu je nám dílo švédského egyptologa J. Bergmana (1968), publikované v německém jazyce, jakož i Plutarchovo klasické pojednání o Isidě a Osiridovi, které se, mimo jiné badatele, pokusil interpretovat historik Diodorus Sicu-lus, který v době 60-56 r. př.n.l. pobýval v Egyptě. Jeho dílo vydal C.H.Oldfather (1933) a nejvýznamnější z něho je první kniha, nazvaná Aigiptiaká.

Sestra boha Osirida

Egyptská bohyně Isis (Eset) byla manželkou a sestrou boha Osirida, ale je úzce spojována též s ideou bohyně Maat, jejímž pánem byl Thoth. O bohyni Maat se praví, že se přátelí se všemi bohy a že přichází z nebes, ale „sjednocuje se s pozemským", sestupuje a „objímá krále". Podle Bergmana: „Nejvýše komplexní pojem Maat zahrnuje stvořením daný pořádek a podle povahy věcí správný stav ve zcela rozličných oblastech. Maat představuje normu jak pro přírodu, tak i pro společnost. Má vládnout kosmickému dění a životu přírody, ale také sociálním a morálním poměrům. Bez Maat není podle egyptského způsobu pojetí vůbec žádná existence možná". Maat je tedy spojována s řádem, pravdou, spravedlností, skutečností, správností. Ale je také spojována s lidským srdcem a hrdlem, orgánem, který leží mezi srdcem a jazykem. V jednom s Ptahotepových maxim se říká, že srdce a jazyk mají být dobře vyváženy. Již z tohoto fragmentu vyzařuje důležitá esoterická idea univerzálnosti jsoucna, tj. všeho, co jakýmkoli způsobem je. Maat jako „paní řádu" znamená absolutní jednotu jsoucna, znamená, že přírodní, sociální, ale i morální jsou různé aspekty téhož řádu, vzájemně propojené a působící v rámci téže přirozenosti, tedy, striktně vzato, že např. každý individuální čin jaksi vibruje ve struktuře tohoto řádu a uvolňuje jeho dynamické zákonitosti, které, mimo jiné, vyjadřují i nadčasový etický řád, který každý lidský čin soudí a sankcionuje nadlidským způsobem. Avšak vraťme se k Maat, která se sama představuje takto: „Jsem paní mořské plavby", resp. jinde jako „paní sluneční bárky" či ve tvaru bohyně Hathor. To, podle Bergmana, poukazuje na to, že existuje úzký vztah mezi triadou Isis - Maat -Hathor, neboť tyto bohyně se často zastupují a to zejména v souvislosti se sluneční bárkou „Mesektet" (H. Brugsch 1891), v „lodi milionů": „Maat, která rozděluje obě země na přídi sluneční bárky ...ctnostná, silná, jediná, paní kráčení v lodi milionů". Bergman dále poukazuje na to, že tato formulace se nachází i v assuánském hymnu na Isidu, kde je toto doplnění: „Isis, která v boží bárce uděluje příkazy". Podobně je tomu v epitetu bohyně Isis - Maat v Dendeře: „volným krokem v lodi milionů, Maat, veliká na přídi sluneční bárky". Bergman, který je, jako akademický egyptolog, zaměřen zejména na filologické rozbory to nicméně komentuje takto: „Zde vystupující paní lodní plavby" je tedy Isis, která jako Maat na přídi sluneční lodi svými plány, příkazy a pokyny řídí celý běh světa. Její dobrá plavba je uzavřena už v jejím jméně: „pluješ pod plachtami sluneční bárky s dobrým větrem v tomto tvém jménu". Jde tu o filologicky objevené analogie egyptských slov „plout pod plachtami s dobrým větrem" a „Maat" (přepis jejich egyptských struktur zde neuvádíme). Bergman dále upozorňuje na to, že tu výrazně vystupuje „kosmická dimenze" a že Isis - Maat řídí jak denní bárku „Manezet", tak i noční loď „Mesektet", což souvisí s hymnem na Rea: „Ó Re, který se třpytíš s Maat, ó Re, který zacházíš s Maat". V jednom koptickém textu říká Isis o svém „pravém jménu, které nese slunce k západu a měsíc k východu a nese šest hvězd usmíření, které stojí pod sluncem" (též A. Erman 1895). Nyní následuje důležitý Bergmanův výrok: „Isis - Maat na přídi sluneční bárky neřídí jen nebeskou a podsvětní lodní plavbu, nýbrž také životní proměnu lidí ...tak se také zde spojují transcendence a immanence, sluneční běh a životní běh člověka". Citovaný autor poukazuje výslovně na „magický kontext" těchto souvislostí, který plyne i z Metternichovy stély: „Sluneční lod" stojí klidně a Aton se nepohne ze svého včerejšího místa, dokud Horus nebude pro svou matku Isis zdráv, dokud každý nemocný pro svoji matku právě tak nebude zdráv". Doplňme stručně: „být zdráv" zde znamená být v souladu s řádem. Avšak pokračujme v charakteristikách Isidy, ta o sobě říká následující: „Jsem v paprscích slunce ... konejším a vzněcuji moře" a na jiném místě: „Jsem ta, která je nazývána Thesmophoros" (tj. vydávající zákon - podobně byla označována její řecká obdoba, bohyně Demeter). Isis tak byla označována Řeky v Egyptě, ale toto epiteton nepoukazuje jen na spojování Isis s Demeterou, poznamenává Bergman a říká: „V Isidě - Thesmophoros věříme, že poznáváme Isidu jako nositelku Maat".

Význam Maat - Egypt

Význam Maat byl ve starém Egyptě zvýrazňován při velkých náboženských slavnostech a tak zaujala Maat centrální pozici v egyptském životě, kultu a víře. Maat přicházela při korunovaci faraóna, aby se spojila s králem, který pak vystupoval jako „pán Maat". Tuto vazbu mezi králem a Maat potvrzují korunovační písně. Králem byl ten, kdo „vyhnal chaos" a upevnil v sobě Maat - prokazuje to opět filosofický rozbor těchto slov. „Vyhnat chaos" pak znamená spojit se s pradávným tvořivým řádem: Maat tu představuje boží řád a úkolem krále je „uskutečnit Maat", zdůrazňuje Bergman a dodává, že proto idea Maat vystupuje téměř v každém kultovním aktu. Korunovace se odehrávaly v Ptahově svatyni v Memfisu (Menoferu). Ve velkém pařížském hymnu na Osirida lze v pasáži o korunovaci Hora číst: „Zlé zmizelo a špatné odešlo. Země je pod svým pánem v míru. Maat stojí pevně pro svého pána a k chaosu byla obrácena záda". Maat, dcera Rea, vyjadřuje ideu božího pořádku, kterou ztělesňuje faraón, nesoucí tento řád v sobě. A tak faraón není jen zástupcem národa před božstvem, ale ztělesňuje také zemi a lid (Bergman); přesněji člověka, který v sobě uskutečnil řád, tj. vrátil se z chaosu svého pozemského bytí ke svému transcendentnímu údělu, k reintegraci.

Paní čarovné síly

Jedna z dalších Isidiných vlastních charakteristik zní: „Jsem Isis, čarovnější a vznešenější, než ostatní bohové a bůh, který je v mém těle, je Osiridovo semeno", tj. Horus. A další:„Jsem Isis, božská, paní čarovné síly, která vykonává kouzelný vliv, čarovně na zaklínáních ...". A Kniha mrtvých (kap. 78, 30 n.) uvádí „Isidin dům" a říká: „Viděl jsem posvátná tajemství, byl jsem uveden do posvátných skrytých věcí, když mi bylo dovoleno spatřit zrození boha, velkého". „Isidin dům" je svatyně plná tajemství, kde se rodí bůh. Isis (v nápisu z Kawy) o sobě říká: „Jsem matka Hora, krále" (A. Moret 1902). Jinde o sobě prohlašuje: „Založila jsem zdi měst"; D. Miiller (1961) to interpretuje jako „založila jsem Menofer" (Memfis), které bylo označováno jako „město zdi"; Bergman k tomu dodává, že ostatní města byla jeho filiálkami a že s mem-fidským Ptahem je spojován výraz: „jižně svých zdi"'. S tím dále souvisí korunovační rituál „obcházení hradeb" (K. Sethe 1905) vyjadřující „sjednocení obou zemí", tj. symbolicky nebe a země, života a smrti. Isis jako „paní hradeb" je vlastně „paní Memfidy". Téma měst, hradeb a chrámů poukazuje též k symbolice svobodných zednářů, kteří se označují za „stavitele chrámu". Podle Bergmana téma hradeb v pravěké ideologii poukazuje na „rajský prastav": v jednom papyru říká Isida, že je ve městě, které nemá hradby a to v kontextu, že zde panuje chaos. K tomu poznamenejme, že Memfis bylo město Ptahovo s Isidi-ným chrámem a kultem a že sem P. de Lasenic (podle osobního sdělení tajemníka Horev -klubu) kladl centrum staroegyptského esoterismu. Totéž uvádí papyrus Wilbour a také Hérodot (II., 176) vypráví o Isidině svatyni, kterou tam vybudoval Amasis. Demotický papyrus leydenský (379 - podle H. Keese 1941) se zmiňuje o blízkosti nekropole („města mrtvých", tj. hřbitova). Isidina svatyně byla též v blízkosti Cheopsovy pyramidy v Gize a Isis je též nazývána „vládkyně pyramid". Dále vystupuje Isis ve spojení se starými memfidskými kultovními místy - tzv. „místa povzneseni"' („tenent"). Podle Keese (1926) jde o „dávné memfidské pahorky a o korunovační místa praboha". Tato místa „tenent" byla označována jako „Osiridův hrob", tj. přeneseně jako „říše mrtvých", což poukazuje také na kult Isidy jako memfidské bohyně mrtvých; v pasáži o intronizaci faraóna se o ní uvádí: „v Memfidě uvádíš do nejsvětějšího".

Lví podoba Isis

Isis má mnoho podob, např. Isis - Sachmet je lví podoba Isidy a lvi vystupují jako strážci chrámu a sfinga má lví tělo; další je Isis - Bastet („duše Isidy" - Bastet byla v Bubastis uctívaná bohyně zobrazovaná rovněž se lví hlavou), avšak „hněvivá je Sachmet, radostná je Bastet". Mezi četná Isidina epiteta náleží pak zejména tato: „paní obou zemí", „paní trůnu", „ přítelkyně obou bohů", „paní paláce", „milenka Ptahova", „vládkyně domu života" a další. V různých textech je Isis charakterizována jako čarodějka, držitelka tajemných tvůrčích sil („hike"), jako prasíla všech věcí, je oslovována ,jsi starší než tvá matka" (tj. Nut). V denderském nápisu je označována jako: „Královna Horního a Dolního Egypta, prapočáteční, která povstala nejprve, jediná, nejstarší, panovnice nad bohy, jako „pramáti" spojovaná s pravodstvem Nun. Pozoruhodná je zmínka o Isidině přímém vztahu k magické síle „hike". Bergman upozorňuje na jistý náhrobní nápis, který zní: „Proměnit se v hike". A Isis sama o sobě říká: „Jsem hike a byla jsem zde ještě než v této zemi povstala dvojnost". Jinde je Isis označována jako „velká v kouzlech" a londýnský papyrus (Chester Beatty XI) o Isidě uvádí, že je to „ta, která zplodila bohy" (Munster 1968). Důležitý je pak zejména Isidin výrok: „Jsem Isis, která je božská skrze formule mých úst a skrze moudrost mého srdce, které mi dal můj otec, bůh" (G Roeder 1915).

V turinském papyru se uvádí:

„Isis byla moudrou ženou Její srdce bylo stivější než srdce milionů lidí Převyšovala miliony bohů a měla hlubší vhled než miliony duchů Není nic, co by nevěděla v nebi a na zemi jako Re, který udržuje zemi".

Regina Isis

Apuleius "označuje Isidu jako „regina Isis" (královna Isis), jejímž astrálním symbolem byl Sírius, byla uctívána jako „velká v kouzlech" a jako bohyně „Reova oka", v helénistické době jako „ochránkyně mořské plavby", jejímž atributem bylo kormidlo, Plutarch jí označuje jako „měsíční bohyni" (M. Lurker 1974), v mytologii je aktivním činitelem Osiridových osudů a vystupuje jako Horova matka, v Memfidě městě, které jí bylo zasvěceno, nastolovala Hora jako krále a nového člověka, byla spojována s bohyněni Maat, Hathor, Bastet.

Vše, co bylo dosud o Isidě uvedeno, jsou v podstatě její symboly a vynořuje se nyní otázka, zda tyto symboly vyjadřují něco společného či podstatného, a to ve smyslu esoterickém. Není zde však dosti místa, aby bylo možno zkoumat tuto otázku v širokém kontextu egyptského pantheonu a zejména mýtu o Isidě a Osiridovi, ačkoli by to bylo nepochybně žádoucí. Obecně vzato je Isis nepochybně personifikací jakéhosi okultního principu, který má význam v rovině ontologické a zejména pak v rovině esoterní antropologie. A vyjdeme-li pak z faktu, že všechny esoterní systémy jsou ve své podstatě antropocentrická mystéria, zužuje se náš problém na otázku co v této rovině Isida symbolizuje. Esenciální vztahy, do nichž Isis vstupuje, lze vyjádřit dvěma a její esenciální epiteta pak dalším trigonem:

OSIRIS
HORUS
ISIS

MAAT
HATHOR
ISIS

Tyto trigony jsou, podle našeho mínění, klíčem k esoterické interpretaci Isis jako symbolu okultní dimense lidského života. Dříve, než se pokusíme o stručnou analýzu výše uvedených trigonů, uvedeme zde ještě pozoruhodný genealogický pantheon egyptských bohů.

Ankh

Atum, tvůrce sebe sama tvoří ze sebe sama a dává vzniknout prvnímu páru, Šof a Tefnut (povětří a vlhkosti), který pak plodí nový pár, Geba (zemi) a Nut (nebesa). Naproti tomu memfidská teologie vychází z boha Ptaha, který stvořil svět prostřednictvím svého srdce, které obsahuje poznání tvořivosti („sia") a vyslovením nechal povstat elementy vesmíru (vyslovení „hu"). Za vnějším obrazem takto pojaté geneze se ovšem skrývají okultní kosmogonické prvky, které lze předběžně identifikovat jako lásku a tvůrčí slovo. Socha boha Ptaha z chrámu v Karnaku (dnes v turinském museu) drží v každé ruce smyčkový kříž („anch") a k tělu tiskne pověstný sloup „djed"; jeho ženským protějškem je „lví bohyně" Sachmet. „Djed", považovaný za prehistorický fetiš, má patrně svůj původ právě v Memfidě, kde byl považován za symbol Osirida. Velmi připomíná strukturu „čaker", okultních center lidského těla indického esoterismu. „Anch" („crux ansata", kříž se smyčkou) je symbolem života, resp. nadpřirozené síly. Kolem r. 700 př. n. 1. přišel do Memfidy etiopský král Šabako a byl mu zde ukázán „memfidský kámen", který zde byl celá staletí uchováván jako chrámový poklad. Šabako nechal zbytky textu přenést na granitovou desku. Podle H. Stobera (1987) tento text dokazuje, že staroegyptská teologie je původně monoteistická a že tedy Ptah reprezentuje jednotný prvopočátek stvoření, ale současně jeho polarizaci na „lásku" a „slovo". To jsou současně dvě stránky „Ka", plodivé životní síly, která je u lidského jedince spojována s jeho smrtí, chápané jako „jít ke svému Ka". Ve starém Egyptě je ovšem představa smrti zcela specifická, je to vlastně cesta k „vyššímu životu", která je v iniciačních aktech také chápána jako symbolická „smrt" (výrazně např. u svobodných zadnářů) a jíž byli podrobováni adepti zasvěcení ve starém Egyptě. Strober uvádí, že v tomto, nejméně pět tisíc let starém dokumente (memfidské desce) nacházíme spojení božského srdce a jazyka s „Ka v těle pozemských lidí". To poukazuje na další základní ideu esoterních systémů, totiž na to, že v člověku je přítomna božská tvůrčí síla, která má být probuzena, aby vedla člověka k nesmrtelnosti. Za klíčový lze pak považovat nápis: „Ka je srdce Ptahovo", či jiný: „Ka je Ptah". Šabakův text je považován za nejzákladnější pramen egyptského náboženství, píše Strober a dodává, že memfidské učení nemá význam jen pro dějiny staroegyptského náboženství, ale i pro „duchovní dějiny celého lidstva".

Obrátíme-li nyní pozornost k výše uvedeným trigonům, charakterizujícím Isidu, můžeme jejich obsah vyjádřit v následující syntéze: (1) Isis jako Maat a Hathor = řád a láska; (2) Isis jako matka Hora = zdroj individuální transcendence a (3) Isis jako paní „plavby" a „korunovace" = transcendentální magická síla.

Tuto syntézu lze dále v rovině esoterní antropologie redukovat na tezi: reintegrace se uskutečňuje ve znamení Isidy. Symbolem reintegrace je pak Hor. Oba trigony vyjadřující vztahy Isidy k bohům a bohyním a podávají obraz, který vyjadřuje esenciální význam lásky jako metafysické tvořivé síly a řádu jako jejích forem. Třetí trigon, podávající Isidina epiteta, pak tuto lásku, „kosmický éros" (jak ji nazval L. Klages 1930), konkretizují, a to lásky jako zdroje magické tvůrčí síly. Idea reintegrace je, podle našeho soudu, vyjádřena výrazně již v mýtu o Isidě a Osiridovi, kde Isis, shledávající kousky Osiridova těla, roztrhané a rozházené Sethem, hraje vysloveně aktivní roli. V druhé tématické části mýtu Isis pomáhá Horovi v boji se Sethem (Sutechem) a Hor se díky její pomoci stává stále silnějším. Hor ztrácí v boji oči, ale Isis mu je kouzlem vrací. Seth se posléze pokouší zničit Hora ve svém „domě", kam ho vyláká, ale vyvolá tím pohoršení a odsouzení bohů a Re uznává Hora Osiridovým dědicem. V celém tomto zápase o Hora získává Isis podporu boha Thovta. K tomu není třeba mnoho dodávat: Isis je nejen fyzickou matkou Hora, ale i tou, která ho „korunuje" a činí Osiridovým dědicem, tj. vystupuje jako zdroj transcendence.

Transmutace člověka

Zbývá nyní konkretizovat zdroj této transmutace člověka v Hora, nebo, snad lépe řečeno, jeho metodu. Je možno konstatovat, že touto metodou západního esoterismu je extáze, jíž se dosahuje různými technikami, které -obecně vzato - jsou založeny na zvyšování vnitřní excitace až po určitou kritickou mez, za níž vystupuje rozšířené vědomí. Otázkou tedy nyní je, zda je tento extatický prvek v Isidině symbolice nějak doložen. Můžeme jej doložit celou řadou výše uvedených charakteristik, ale omezíme se jen na zopakování některých z nich.

Isidin dům - zrození bohů

Z uvedených symbolů je to především „Isidin dům", v němž se zjevuje, mimo jiné, „zrození bohů", tj. vnitřní stav, v němž vystupuje nadvědomí řádu. S tím souvisí symbol „obcházení hradeb", rozumí se Memfidy, kde Isis „uvádí do nejsvětějšího", tj. pohybování se na prahu rozšířeného vědomí, v němž se již vstupuje do „Isidiny svatyně". Město (Memfis), obehnané hradbami, tj. bariérou empirického vědomí a v jeho lůně „Isidin dům" jako něco ještě vyššího, tajemnějšího, ale již v okolí Memfidy je plno „míst povzneseni"' („tenent"), která jsou chápána jako „Osiridův hrob" a symbolizují tak druhý směr „cesty", sestup do „hrobu" hromadného nevědomí. Jde tu zásadně o dva směry extatického pohybu, nahoru a dolů - ostatně „cesta nahoru a dolů je táž" (Herakleitos). Velmi výrazným symbolem extatické metody je také ,jít ke svému Ka", ke své archetypické duši, v níž je spojeno srdce a jazyk, ovšem ten, který esoterikové nazývají „řečí ptáků", tj. jazyk zvláštní vokalizace, který komunikuje slovy nevyj ádřitelné. Všechny tyto symboly vyjadřují jistý paradox, totiž ten, že řád nepostihuje každodenní vědomí, které je díky své abstraktnosti plno protikladů (chaosu), ale že řád se zjevuje v extázi, konvenčně chápané jako iracionální, resp. iluzivní duševní stav.

Ve výčtu symbolů a jejich analýze by bylo možno pokračovat, ale cílem naší práce bylo spíše jen řešení problému naznačit. Také oba symboly, denní bárky Maneset a noční Mesektet, poukazují na praktický esoterní smysl, totiž na „cestu" v obou výše uvedených směrech.

Mýtická bohyně

Bohatá symbolika nakupená kolem obrazu Isidy nasvědčuje tomu, že tato mýtická bohyně starého Egypta je klíčovým komplexním symbolem esoterního učení i esoterní praxe a že v tomto smyslu vyjadřuje skryté propojení transcendentálních i transcendentních sfér, jak ve smyslu teoretickém, tak i praktickém. V tomto smyslu je symbol Isidy nevyčerpatelným zdrojem esoterického poznávání.
________________________________________________

Vybraná literatura: - Bergman J.: leh bin Isis. Uppsala 1968. - Breasted J.H.: The philosophy of a Memphite priest, IN Zeitschrift fiir ágypt. Sprache u. Altertumskunde (Leipzig-Berlin), 1/1901. - Hopfner Th.: Plutarch uber Isis und Osiris: sv.I.: Die Sage; sv.II.: Deutungen der Sage. Prag 1941 - Junker H.: Die Gotterlehre von Memphis. Berlin 1939 - Kees H.: Die Gotterglaube in alten Ágypten. Leipzig 1941 - Lurker M.: Gótter und Symbole der alten Ágypter. Mun- chen 1974 - Morenz S.: Ágyptische Religion. Stuttgart 1960 - Miinster M.: Untersuchungen zur Góttin Isis vom alten Reich bis zum Ende des Neuen Reiches. Berlin 1968. - Naville E.: Das ágyptische Totenbuch der 18.-20. Dy- nastie, sv. I-HI. Berlin 1886 - Roeder G.: Urkunden zur Religion des alten Ágypten. Jena 1923 - Roeder G.: Die ágyptische Religion in Texten und Bil- dern. Ziirich 1959-1961. (I. Die ágyptische Gotter-welt; II. Mythen und Legenden um ágyptische Gottheiten und Pharaonen; III. Kulte, Orakel und Naturdienst im alten Ágypten; IV. Ausklang der agyptischen Religion mit Reformation, Zauberei und Jenseitsglauben.) - Sethe K.: Die altágyptischen Pyramidentexte, sv. I-IV. Leipzig 1908-192, Zdroj: PhDr. Milan Nakonečny

Telestézická společnost PannaCz.com