Umění
Je stejně vynikajícím příspěvkem jako vše ostatní, co ze země na Nilu
vzešlo. Pokud bychom dělali výčet největších uměleckých děl všech dob a
všech zemí, zjistili bychom, že je mezi nimi nemalé procento právě
egyptských artefaktů. Teprve dnes je však začínáme plně doceňovat a
chápat v širší míře, protože se ukazuje, že ač mnohé patří k tomu
nejnádhernějšímu, co kdy vzniklo, estetická složka byla tím posledním,
co se od něho očekávalo.
Hmotný svět projekcí nehmotného
Klíč k pochopení egyptského umění:
Egyptská umělecká díla
Egyptská umělecká díla působí výrazně realistickým dojmem, což
svedlo mnoho lidí natolik, že nevzali na vědomí symbolický charakter
všeho, co Egypťané vytvářeli. Není proto ani překvapivé, že si málokdo
uvědomuje, že vyjadřují hlubší pravdy.
Praporčí kánon a přesné schéma
Z této základní poučky plyne, že egyptští umělci neměli a ani
nemohli mít volnost ve výrazu svého pocitu, nemohli experimentovat a
museli se řídit proporčním kánonem a přesně danými námětovými schématy.
Umění patřilo zcela do sféry náboženství, lépe řečeno duchovní cesty, a
sloužilo jako jeden z nástrojů sdělování jeho poselství a vodítek.
Duchovní růst
Veškeré umění se vztahovalo k člověku a jeho duchovnímu růstu.
Egypťané vnímali hmotný svět jako projekci nehmotného, a proto věrně
zobrazoval předlohu. Jedině tak bylo možné zajistit, aby mezi předlohou
a jejím zobrazením vznikla rezonance, a tím i jistý rezonanční přenos.
Donedávna jsme to považovali za pověru, ale dnes víme, že existuje cosi
jako morfická rezonance, jejíž existence je potvrzena i pokusně.
Nepřístupné chrámy Egypta
Umělecká díla v našem slova smyslu jsou obvykle určena k tomu, aby
byla vystavena a obdivována. Tato podmínka nebyla v Egyptě splněna. To, co dnes obdivujeme v muzeích, bylo původně umístěno v hrobkách a v chrámech. Určité nálezy máme i z královských paláců. I ty však můžeme pokládat za chrám – příbytek božího vtělení na zemi. Chrámy nebyly veřejnosti přístupné, a nelze je tudíž přirovnávat ke křesťanským kostelům, pokud jde o přístup lidu k uměleckým předmětům, jimiž byly naplňovány.
Ostatně kostel, mešita i synagoga mají společné východisko, a tím je místo setkání, obvykle škola.
Běžné obytné domy známe díky modelům, které se zachovaly v hrobkách, a
některým výjimečným nálezům, jako je Dér el-Medina, vesnice stavitelů
hrobek v Údolí králů, na jejíchž vykopávkách se podílel i prof. J.
Černý.
Amarské umění
Jedinou možnou výjimku z těchto pravidel představuje tzv. amarnské
umění. To vzniklo jako důsledek Achnatonovy reformy a v egyptských
dějinách představuje pouhou epizodu. Zdá se, že je mnohem živější než
tradiční egyptské zobrazení, nabývá však až karikaturně pokroucených
forem. Zatím nevíme, nakolik plnilo rituální funkci a nakolik jde o
pokus realistického zobrazení a snahu o individuální výraz cítění
umělce. V Amarně se našla řada sádrových odlitků obličejů vynikajících
jedinců této komunity, včetně Achnatona a jeho ženy Nefertijti.
Vzhledem k tomu, že z jiných míst je neznáme, může jít o jeden z
dokladů snahy po realismu. Námětově ovšem figurální složka tohoto umění
dělá dojem, že jejím cílem bylo vyjadřování kultu osobnosti.
Kámen byl vyhrazen bohům
Egyptské umění sloužilo k vyjadřování duchovních myšlenek v podobě symbolů,
které šly ruku v ruce s písmem. To mělo rovněž uměleckou hodnotu jednak
v podobě samotných znaků a jednak jejich seskupením. Pro slova »psát« a
»kreslit« existoval jediný význam, což je dosti výmluvné. V reliéfech a
na malovaných papyrech se tyto dvě složky úzce prolínají. Egyptští
umělci vynikli jako mistři zpracování všech dostupných hmot. Největšího
mistrovství dosáhli ve zpracování kamene, jemuž dokázali dát nejen
požadovanou podobu, ale i využít jeho rezonančních vlastností. Z tohoto
důvodu pečlivě volili typ kamene. Lze dokonce i vysledovat, že znali
původ jednotlivých druhů kamene a podle toho je používali. To samo o
sobě představuje velmi rozvinuté vědecké poznání přírody. Džoserův
pyramidový komplex má tak dokonale propracované detaily v kameni, které
představují organické materiály skutečného paláce, že jej můžeme
považovat za jedinou gigantickou sochu. S tímto přístupem k
materiálu souvisí i to, že kámen byl vyhrazen bohům, zatímco obytné
domy se jako připomínka světské pomíjivosti stavěly z organických
látek, a to včetně královských paláců. Stavba z jakéhokoli materiálu
byla pro ně gigantickou rostlinou, a proto v ní vždy nacházíme i
»semeno«. Zvyk kladení základního kamene pochází též z Egypta.
Z dalších druhů uměleckého výrazu můžeme jmenovat tvorbu reliéfů (ta
byla kombinována s malířstvím), knižní malbu (viz Egyptská kniha
mrtvých), šperkařství, tesařství, zpracování kovů a později sklářství.
Zamě nilu do tajných lóží
Od samého vzniku egyptského státu kolem roku 3150 před Kristem, až do
jeho zániku v roce 30 před Kristem, si egyptské umění zachovalo
pozoruhodnou jednolitost.
Ta je však jen zdánlivá a při troše zkušenosti lze dobře odhadnout
dynastii, během níž daný objekt vznikl. Tudy tedy možná vede i cesta k
definici jednotlivých dynastií, protože jejich samotná existence je
nepochopitelná, protože je v rozporu se státním dynastickým mýtem (viz.
Ženy na egyptském trůně).
Stejně tak dobře lze rozlišit delší základní období jako je Stará říše, Střední říše, Nová říše a pozdní doba.
V řecko-římském období můžeme sledovat zajímavé prolínání egyptských a řeckých vlivů,
které se v určitých vlnách šířily i Evropou. Velmi výrazná vlna
egyptských vlivů se objevila na starém kontinentě po návratu
Napoleonovy výpravy do Egypta a potom zhruba o sto let později, když
byla objevena Tutanchámonova hrobka. Z poměrně moderních evropských
stylů čerpaly z egyptských prvků i secese a art deco.
Dnes se s nejčistším egyptským uměním mimo Egypt setkáváme v zednářských lóžích a u rosekruciánů.
Jaromír Kozák, Regenerace
