Oheň a voda - elementy

Přírodní filosofie druidů znala dva základní elementy oheň a vodu

Strabónovi, známému zeměpisci starověku, vyprávěli druidové, že „stejně jako svět je i lidská duše nepomíjivá, jednoho dne však budou vládnout již jen oheň a voda“. Podobně jako Germáni byli i Keltové přesvědčeni, že život a celé stvoření vzniklo ze společného působení těchto dvou prapůvodních elementů, u Germánů to však byla voda ve formě ledu.

Oheň a voda u Keltů

se ani tolik nevztahují na fyzikální podstatu – jako tomu bylo u starých Řeků a jejich řtyř elementů (země, voda, vzduch a oheň), nýbrž se spíš jednalo o tvořivé a ničivé principy, podobně jako jin/jang východních Asiatů nebo Šiva/Šakti Indů. Oheň je vesmírná světelná a tepelná energie. Je to sluneční síla, která se přemění do pozemské matérie. Působí jako síla, která transformuje: vytváří nový život, léčí, zachovává život, ale může také život zničit.

Oheň byl součástí téměř každého posvátného konání

stejně jako se velké slavnosti ročních období, slunovratů, únorové mariánské slavnosti, májové a srpnové svátky nebo Helloween nikdy neobešly bez obřadního ohně, který se rozdělával stejně jako v pradávných mystických dobách (ve starší době kamenné) rychlým třením nebo vrtěním dřevěné hůlky na dřevěné ploše. Pro názorné myšlení starých Evropanů představovalo tření koitus, pohlavní početí.

Třecí hůlka, která představovala mužský element

a byla z „mužského“ kusu dřeva (především z jasanu, ale také z dubu nebo buku), se třela o podložku z měkčího, „ženského“ dřeva (především březového, osikového nebo vrbového). Tak bylo počato „ohňové dítě“, které zahánělo démony a mělo léčivé síly. Plápolající „sluneční dítě“ vyskočilo ze suchého dřeva, podobně jako vystoupil kdysi první lidský pár ze stromových kmenů. Aby se domácí zvířata zbavila všech nemocí a parazitů, byla v květnu hnána mezi dvěma hranicemi obřadního ohně. Studení plazi ani slizké pijavice nemohou žár přežít. I lidé skákali přes ohně, především přes ohně svatojánské.

Druhý element, voda – dar bohyně země

který prýští ze země nebo z ní vychází v podobě páry či padá z mraků -, je také posvátný. Podobně jako u Indů, kde voda Gangy představuje Šakti v tekuté podobě, nebyla pro Kelty voda pouze chemickou sloučeninou H2O dnešních fyziků, nýbrž očisťující, božskou energií, dávající plodnost. Nechávala růst a prosperovat všechna stvoření, stejně tak je ale mohla i zničit. Keltové udržovali výrazný kult svatých vodstev. Rozlišovali léčivé účinky různých studní a pramenů. V určitých ročních obdobích, například v květnu, má voda obvzlášť léčivé síly. Tehdy vstupují samotné božské bytosti do vodstev.

Sedláci chodí stále ještě nabírat „velikonoční vodu“

jak to dělali i jejich keltsko-germánští předci. Nabírají ji za naprostého mlčení, před východem slunce, s pohledem na východ. Veliokonoční voda se celý rok nezkazí, a když se jí člověk napije nebo se jí omyje, má vždycky blahodárné účinky (BÄCHTOLD-STÄUBLI 1987:360). Oheň představuje světelné síly slunce a vesmíru, které tvoří a uspořádávají formu – řecké slovo kósmos znamená „pořádek, řád“. Voda, tento „citlivý chaos“, přijímá kosmickým světlem zprostředkované tvořivé síly, je jimi přetvářena, formována a oplodněna. Teprve potom je možné stvoření. Keltský názor o nutnosti rovnováhy v přírodě vyžadoval, aby oba praelementy, které oživují a působí léčivě, mohly stejně tak způsobit smrt.

V staroevropském, předkeltském pojetí světa

byly všechny prameny, jezera a vodstva považována za dělohu Bohyně. Když se spojí sluneční paprsek svým světlem a teplem s chladnou vodou, nastane vyléčení, plodnost a zdraví. Je to velká hierogamos, Svatá svatba, kterou slaví příroda. Tato prastará keltská představa o spojení světelného paprsku s vodou se zachovala s legendou o svatém grálu až do křeťanského středověku. Až se kopí, spojené s Kristem, „světlem světa“, dotkne svatého poháru, pak se znovu zazelená zpustošená, vyschlá, neplodná země. Keltský král – reprezentovaný archetypem králem Artuše – je ochráncem plodnosti země, stejně jako bůh slunce (Bel, Apollón), a ochráncem léčivých pramenů. Na britských ostrovech, ale i ve střední Evropě, existuje stále ještě zvyk „well dressing“, zdobení pramenů a studní květy a barevnými stuhami.