
Není tomu tak sice všude, ale na mnoha místech se lidé mohou svobodně rozhodovat. Vědí o tom? Váží si toho? Těžko říct.
Proč má člověk, na rozdíl od jiných živých organismů svobodnou volbu? Proč on ano, a jiní ne? K čemu má toto privilegium?
Zkusme si sami sebe představit, jak by to vypadalo, kdybychom ji neměli. Žádné rozhodování. Impuls z centra, povel, pokyn a splnění. To přeci známe. Impuls z centra – žízeň. A už se sháníme po nějaké tekutině. Kdybychom neměli svobodnou volbu, byla by tou tekutinou voda. Ani pivo, ani čaj, ani kafe, na žízeň je nejlepší voda. Impuls z centra – hlad. A už sháníme něco k jídlu. Jak kdo. Někdo rohlík, někdo párek, někdo jablko. Kdybychom neměli svobodnou volbu, byla by to nejspíš syrová zelenina nebo ovoce.
To je jenom jednoduchý příklad. Svobodnou volbu asi nemáme proto, abychom se mohli rozhodovat, co si dáme k obědu. I když je to někdy velmi složitá volba.
Tak na co bychom ještě mohli mít svobodnou volbu? Obor studia? Dejme tomu. Výběr povolání? Možná. Co takhle výběr partnera? No to už je velmi těžká volba. A přeci ji kolikrát uděláme během několika okamžiků. Partnera na celý život. Opravdu je to tak jednoduché? Ale díky bohu za ni že? Můžeme si vybrat partnera. Představte si, že by vám byl direktivně přidělen. Ještě dnes existují kultury, kde to tak je.
Je tu ale ještě jeden důvod, proč má člověk svobodnou volbu, a to je asi ten nejdůležitější. Život jsme dostali a můžeme si s ním dělat, co chceme. A že toho někteří opravdu užívají, bezohledně a krutě. Opravdu je to dovoleno? Díky takovým rozhodnutím se totiž často dostaneme do slepé uličky.
Ale rozhodujme se v klidu a svobodně. Existuje Bůh? Chci o něm něco vědět? Chci toto poznání? To je teprve volba.
Jak začít? Jak se o něm něco dovědět, kde hledat. Cest je mnoho, ale která je ta pravá? Někteří z nás už vědí své. Ale co ti ostatní? Možná by jim trochu napověděly malé ukázky z knihy „Rady zkušeného ďábla“ od C.S.Lewise.
Na své nejbližší zaměříme dobrotu a zlobu pouze tam, kam patří. Ctnosti potřebují proniknout do vůle a stát se součástí zvyků, potřebují proniknout do srdce. Žádná ctnost nás nezachrání, pokud si ji malujeme ve své fantazii nebo v rozumu. Tam je pouze předmětem obdivu.
neužívá své moci k tomu, aby ho lidé vnímali kdykoliv a kdekoliv, což by jeho pociťovaná přítomnost rozhodně způsobila. Věčná přítomnost se dokáže o lidi jen ucházet. Nechává nás stát na vlastních nohou, abychom oddanost projevili svobodně. V oddanosti k bohu je pak dokonalá svoboda. To je pravda.
Máme se naučit chodit, a proto od nás svou ruku vzdálí. Když máme opravdovou vůli, jsou v pořádku i přešlapy. Období poklesů je velmi vhodné k tomu, že má člověk pocit, že bůh odešel. Svou vůli projeví tím, že boha přesto poslechne, dodrží řád a projeví svou oddanost.
Potěšení v jeho zdravé, normální a uspokojující podobě je v prostoru věčnosti. On vynalezl rozkoš. Ovšem jsou časy, způsoby a stupně, které zakázal.
Lidé se tomu neustále vyhýbají, nechtějí stanout tváří v tvář celému neurčitému mraku „viny“, které si ani nejsou vědomi. Jedno je ale důležité, nenechat se oddělit od boha. Na cestě k němu jsou náhlé zatáčky, milníky a ukazatele na rozcestí. Cesta od něj je pozvolná, mírně se svažuje, příjemně se po ní chodí.
Vzdát se svého já znamená překonat hluk sobeckosti. Když to dokážu, dostanu zpět celou osobnost a když zachovám oddanost, stanu se sám sebou víc než kdykoliv před tím. Nevzdalovat se své vlastní přirozenosti, k tomu mi pomohou nejvnitřnější záliby a instinkty.
Člověk, který doopravdy a nesobecky užívá jediné věci na světě pro tu věc samotnou a je mu úplně jedno, co tomu řeknou druzí, je předem vyzbrojen proti pokušení. Neopouštějme lidi, jídlo nebo knihy, které máme doopravdy rádi a místo nich hledat „nejlepší“ lidi, „správná“ jídla a „důležité“ knihy.
A nakonec je důležité jednat. Čím častěji budeme cítit a nejednat, tím méně pak dokážeme vůbec jednat a tím méně pak budeme dlouhodobě schopni něco cítit.
Možná nás trochu překvapí styl psaní, ale nenechme se vyvést z míry a dejme si tu práci.
Můj drahý Tasemníku,
Na tvé poslední zprávě o stavu pacienta mě nejvíce zneklidňuje to, že on už nedělá tolik pevných předsevzetí jako při svém původním obrácení. Píšeš, že už neplýtvá sliby o věčné ctnosti, ani nečeká, že mu bude poskytnuta „Milost“ na celý život; že jenom doufá v její nepatrný denní a hodinový příděl, aby mohl zápasit s pokušením toho dne a té hodiny! To je velice nepříjemné.
Teď mne napadá jen jedno. Tvůj pacient je teď pokorný; už jsi ho na to upozornil? Každá ctnost nám připadá méně hrozná, pokud si je člověk vědom, obzvlášť to platí o pokoře. Ve chvíli, kdy budu skutečně chudý v duchu, propašuj do jeho mozku příjemnou myšlenku: „Propánakrále, já jsem pokorný!“, a téměř vzápětí se v něm objeví pýcha – pýcha na vlastní pokoru. Pokud si to nebezpečí včas uvědomí a tuto novou formu pýchy zdolá, ať je pyšný zase na to – a tak dále, kolikrát jen budeš chtít. Ale nezkoušej to příliš dlouho; mohl bys v něm probudit smysl pro humor a míru. Pak by se ti jenom vysmál a šel si lehnout.
Ale tou ctností jménem pokora bych se měl zabývat ještě kvůli něčemu jinému. Náš Nepřítel chce prostřednictvím ctností dosáhnout toho, aby člověk odvrátil svou pozornost od sebe k Němu a ke svým bližním. Právě to je skutečným dlouhodobým cílem pokory a nedůvěry k sobě; pokud tohoto cíle nedosáhnou, téměř nám neuškodí. Dokonce nám mohou i prospět, jestliže způsobí, že se člověk bude věnovat jen sám sobě, a obzvláště, pokud pohrdání sebou samým přejde i v pohrdání ostatními tvory, a pak i v beznaděj, cynismus a krutost.
Pravý smysl pokory tedy musíš před pacientem zatajit. Ať na ni nehledí jako na nesobeckost, ale jako na určitý druh mínění (hlavně špatné mínění) o vlastním talentu a charakteru. Nějaký talent asi má. Měl by žít v přesvědčení, že pokora spočívá v tom, aby se snažil věřit, že jeho talent má menší cenu, než si on myslí. Jistěže také skutečně má menší cenu, než si on myslí, ale o to nejde. Důležité je, aby si názorů nevážil kvůli jejich pravdivosti, ale kvůli něčemu jinému. Tím se zavleče prvek nečestnosti a předstírání do jádra něčeho, co by se mohlo stát ctností. Díky této metodě si tisíce lidí myslí, že pokora spočívá v tom, že hezké ženy si namlouvají svou ošklivost a chytří muži zase svou hloupost. Protože se tak snaží uvěřit něčemu, co je někdy zjevný nesmysl, nemůže se jim to podařit a my je donutíme k nekonečným úvahám o nich samých, jak se budou snažit dosáhnout nemožného. Pokud se máme připravit na strategii Nepřítele, musíme uvážit, co je Jeho cílem.
Nepřítel chce člověka přivést do takového duševního stavu, ve kterém by dokázal navrhnout nejlepší katedrálu na světě, věděl by, že je nejlepší, a měl by z toho radost – ani větší, ani menší, ani jinou radost, než kdyby to dokázal někdo jiný. Nepřítel chce, aby on byl nakonec tak úplně bez předsudků ve svůj prospěch, že bude mít z vlastního talentu stejně upřímnou a vděčnou radost, jako z talentu někoho jiného – nebo z východu slunce, ze slona nebo vodopádu. On chce, aby si každý člověk nakonec dokázal uvědomit, e všichni tvorové (i on sám) jsou něčím nádherným a vynikajícím. Chce, aby lidé v sobě nechali svou živočišnou sebelásku co nejrychleji zemřít, ale dlouhodobě jim asi chce vrátit jiný druh lásky; lásku k Němu a bližnímu a vděčnost za všechny lidi včetně jich samotných.
Až se skutečně naučí milovat své bližní jako sami sebe, budou smět mít rádi sami sebe stejně jako své bližní. Nesmíme totiž zapomenout na ten nejodpornější a nejnevysvětlitelnější povahový rys Nepřítele: On ty bezsrsté dvounožce, které stvořil, skutečně miluje a vždycky jim svou pravou rukou vrací to, co jim levou rukou vzal.
Všechna Jeho snaha totiž směřuje k tomu, aby se člověk úplně přestal zabývat svou vlastní hodnotou. Nepřítel už by si raději přál, aby se člověk považoval za velkého architekta nebo básníka a pak to pustil z hlavy, než aby plýtval časem a silami a namlouval si, že je horší než ve skutečnosti. Když se budeš snažit do pacienta vpravit domýšlivost nebo falešnou skromnost, Nepřítel mu asi připomene, že se od člověka nežádá, aby svůj talent vůbec nějak hodnotil, protože své schopnosti může úspěšně zlepšovat, jak bude umět nejlépe, a vůbec nemusí rozhodovat o tom, ve kterém výklenku dvoran slávy má stát jeho socha. Za každou cenu se snaž tuto myšlenku vymazat z pacientova vědomí. Nepřítel se bude také snažit, aby si lidé uvědomili tu teorii, kterou sice všichni hlásají, ale neřídí se jí: že se sami nestvořili, že jejich schopnosti jim byly dány a že právě tak už by mohli být pyšní na barvu svých vlasů. Nepřítel se stále a všemi způsoby bude snažit, aby se o takové věci pacient nestaral; ty se snaž, aby se jim plně věnoval. Nepřítel po něm dokonce nechce ani to, aby se příliš zabýval svými hříchy; největší radost má z toho, když člověk – poté, co svých hříchů litoval – jim přestane věnovat svou pozornost co nejdříve a začne se starat o svět kolem sebe.
Pokušení je život v minulosti nebo budoucnosti. Budoucnost neznáme, takže pokud o ní přemýšlíme, můžeme myslet na neskutečné věci. Budoucnost se podobá věčnosti ze všeho nejméně. Je to ten nejvíce pomíjející časový úsek. Minulost je pevně dána, už se nemění. Přítomnost je ozářena věčnými paprsky. Pozor na směry, které obracejí pozornost k budoucnosti. Vděčnost hledí do minulosti a láska do přítomnosti. Strach, lakota, smyslnost a ctižádost hledí vpřed.
V přítomnosti se nalézá všechna odpovědnost, milost, vědění a všechno příjemné. Přirozené je žít v přítomnosti, být zdráv a mít radost z práce.
Zamilovat se, nemusí být samo o sobě výhodné ani pro jednu stranu. Je to prostě příležitost, výchozí surovina pro obě strany. Stejně jako většina věcí – zdraví a nemoc, stáří a mládí nebo válka a mír.
Můj drahý Tasemníku,
S lidmi v okolí Tvého pacienta je skutečná potíž: jsou to „jenom křesťané“. Každý z nich samozřejmě má své vlastní zájmy, ale spojuje je pouhé křesťanství. Když už se lidé stanou křesťany, my je potřebujeme udržovat v duševním stavu, kterému já říkám „křesťanství a ještě něco“. Jistě to znáš: křesťanství a krize, křesťanství a nová psychologie, křesťanství a Nový Řád, křesťanství a léčení vírou, křesťanství a parapsychologický výzkum, křesťanství a vegetariánství, křesťanství a pravopisná reforma. Pokud už musí být křesťany, ať jsou alespoň křesťany s odlišnými znaménky. Ať místo víry vyznávají nějakou módu s křesťanským zabarvením. Využij toho strachu, který mají ze „stále téhož“.
Hrůza ze „stále téhož“ je jedna z nejužitečnějších vášní, které v lidském srdci vyvoláváme – nekonečný zdroj kacířství mezi věřícími, nestálosti mezi přáteli, pošetilých rad a manželské nevěry. Lidé žijí v čase a skutečnost zažívají postupně. Aby z ní žili co nejvíce, musí zažít co nejvíce různých věcí; jinými slovy – musí zažít změnu. A protože změnu potřebují, Nepřítel (který je v jádře poživačník) způsobil, aby jim byla změna stejně příjemná jako jídlo. Ale protože nechce, aby se jim tato změna stala sama o sobě cílem, vyvážil v nich touhu po změně touhou po stálosti. Ve světě, který stvořil, dokázal současně uspokojit obě tyto touhy, a sice tím spojením změny a trvalosti, kterému říkáme Rytmus. Dává jim roční období; každá roční doba je odlišná, ale přitom každý rok stejná, takže lidé vždycky cítí, že jaro je i nové, i opakováním prastarého tématu. Ve své Církvi jim dává církevní rok; v něm se střídají posty a svátky, ale jsou to stejné svátky jako loni.
A tak stejně, jako zdůrazňujeme potěšení z jídla, abychom v nich vzbudili nenasytnost, my přeháníme i radost ze změny, aby lidé stále toužili po něčem absolutně novém. K takové touze je pobízíme jenom my. Pokud svou povinnost zanedbáme, lidé budou nejen spokojeni, ale dokonce nadšeni novými a zároveň i dobře známými sněhovými vločkami teď v lednu, východem slunce dnes ráno, vánočkou o těchto Vánocích. Kdybychom děti v tomto ohledu nepoučili, dokonale by jim vyhovoval takový cyklus her, ve kterém koupání vystřídání pouštění draka stejně pravidelně, jako po létě přichází podzim. A tato touha po nekonečné nebo arytmické změně trvá jen zásluhou naší ustavičné dřiny.
Taková touha je důležitá z několika důvodů. Za prvé: zmenšuje radost a současně zvyšuje žádostivost. Právě radost z nových věcí mizí nejrychleji. A nepřetržitá řada nových věcí stojí hodně peněz, takže touha po nich vyvolá lakomství, neštěstí nebo obojí. A zase: čím je tato touha dravější, tím rychleji spotřebuje všechny nevinné zdroje potěšení a tím dříve přejde k těm, které Nepřítel zakazuje. Proto jsme vyvoláváním hrůzy ze „stále téhož“ nedávno dosáhli toho, že Umění už je pro nás méně nebezpečné než kdysi; prosté i intelektuálské umělce každodenně zatahujeme do stále nových výstřelků oplzlosti, nerozumu, krutosti a pýchy. A ještě něco: bez touhy po novotách bychom nedokázali vytvořit Módu nebo Popularitu.
Účelem módy v myšlení je odvrátit pozornost lidí od skutečných nebezpečí. Módní protesty každé generace obracíme proti těm chybám, od kterých jim hrozí nejmenší nebezpečí; vedeme je tak, aby podporovali takovou ctnost, která je nejbližší té neřesti, kterou se snažíme nejvíce rozšířit. Vedeme je tedy k tomu, aby při záplavách všichni běhali s hasícími přístroji a mačkali se na tom boku lodi, který je už skoro pod vodou. Proti nebezpečí plynoucímu z nadšení brojíme právě ve chvíli, kdy jsou světáčtí a vlažní; o sto let později z nich děláme romantické snílky omámené city, ale módní protest varuje před nebezpečím „pouhého porozumění“. V krutých dobách varujeme před sentimentalitou, v bezduchých a povrchních dobách před nebezpečím vážnosti, v oplzlých dobách před Puritánstvím. A kdykoli lidé spějí k otroctví nebo tyranii, chráníme je před liberalismem.
Ale největším triumfem je povýšit tuto hrůzu ze „stále téhož“ na filozofii, aby nesmysl, který se usídlil v rozumu, posílil rozklad vůle. Právě tady nám přichází tak vhod ta obecná vývojová a historická tendence moderního evropského myšlení, která je částečně i naším dílem. Nepřítel miluje otřepané pravdy. Pokud vím, On chce, aby si lidé, když něco plánují, položili několik velice jednoduchých otázek: „Je to správné? Je to rozumné? Je to možné?“ A na zásadní otázky zapomenou, pokud je přinutíme se ptát: „Je to v souladu s naším současným vývojem? Je to pokrokové nebo reakční? Směřují dějiny tímto směrem?“ na takové otázky ovšem odpovědět nedovedou – vždyť budoucnost neznají; a to, jaká bude, značně závisí právě na té volbě, kterou by jim měla budoucnost poradit. A tak zatímco se jejich mysl chvěje v tomto vakuu, my můžeme snáze vklouznout dovnitř a ponouknout je k tomu, pro co jsme se rozhodli sami. Už jsme tak dosáhli velkých úspěchů. Dříve lidé věděli, že některé změny vedou k lepšímu, jiné k horšímu a další zase nemají smysl, ale dnes (díky nám) už o tom skoro nevědí. Popisné přídavné jméno „nezměněný“ jsme nahradili emocionálním slovem „stagnující“. Naučili jsme je uvažovat o budoucnosti jako o zaslíbené zemi, které dosahují privilegovaní hrdinové; ne jako o něčem, čeho dosáhne každý rychlostí šedesáti minut za hodinu, ať dělá cokoli a ať je kdekoli.
Samotná láska na neupřímnost nestačí. Je potřeba pravá láska k bližnímu, které ale většinou nedosáhneme. Tu ale žádný vnější zákon nenahradí.
Vzít si poučení z minulosti, aby charakteristické pravdy mohly napravit charakteristické omyly jiného období.
Lioness.artep